O návštěvě trhu jsem se již zmínil, ale jelikož tam chodíme pravidelně, přinesli jsme si další lahůdky místních pěstitelů. A tak nám doma přistál zelený meloun, žlutý meloun, žíhaný meloun, grep, „Něco“ a Passion fruit. No nebudu zastírat, že když mi mladá, snědá trhovkyně nabídne „vášnivé ovoce“, což jsem si z názvu „passion fruit“ odvodil, očekávám něco fakt velkého a slibného. Téměř obřadně jsme plod rozkrojili a obsah teda vášnivě moc nevypadal. Taková velká žlutá slina plná zrníček. Ale ta vůně! Jak kdyby se seběhly všechny plody z širého okolí a spojením vytvořily tu úžasnou nasládlou vůni. No a ta chuť, to vám bylo tak vošklivý, že jsem se celej oklepal, Bielka to rovnou vyplivla. Říkám si, že to není možný, dám tomu druhou šanci. Fujtajksl, něco tak kysele nedobrýho už jsem dlouho neměl, normálně to zkřiví pusu do zatáčky. Když se u nás zastavila paní domácí, tak kromě běžné debaty se jí ptám, přes mou jedinečnou a jedinou překladatelku, co to jako má bejt – ovoce, které slibuje, že se zachvěje zem a v puse pak peklo a hůř. Ale ujistila nás, že jsme při přípravě chybu neudělali, jen že oni to připravují jinak. Vzala to „vášnivý“ ovoce, přidala třtinový cukr a celý to zalila bílým rumem. A od té doby tomu rozumím. Teď je to teprve ta pravá vášeň.
No a to „Něco“, co vypadá trochu jako potlučený jablko bez bubáku, to nám teď leží na stole, občas se na to koukneme, zmáčkneme to a říkáme si, že až to trochu změkne, tak se do toho pustíme. No, a když to nebude dobrý, tak to posypeme cukrem a zalejeme rumem.
