Cestujeme, co se dá. Vlastně se ještě nestalo, abychom se na nějakém místě ocitli dvakrát, tedy když nepočítám pláž přímo před nosem, kde už jsme se cachtali dvakrát. Západní cíp už máme odškrtnutý, hornatý výběžek o který se tříští obří vlny, a dnešní výlet nás vytáhl na severní cíp Grande Terre – to je ta pravá polovina motýla. Abyste rozuměli, Guadaloupe má tvar motýla a jeho pravá část, převážně placka, se zove Grande Terre a levá část, hornatá a plná deštných pralesů, tak té se říká Basse Terre. Všehovšudy je to 80km na šířku a každé křídlo má cca 60 km na výšku. Ale vzdálenosti v kilometrech tady rychlost přesunu neurčují. Je tu osm hlavních silnic a osm z nich je od rána do večera zacpaných. Přes poledne to trochu poleví, ale kdo by se taky trmácel někam v poledne, když ve stínu je přes 30! Obří útesy na severu jsou lákadlem pro ty, kteří chtějí trochu protáhnout těla z plážového polehávání. Dobrá zpráva, našli jsme to. Zní to prostě, ale často je mi záhadou, že celou cestu jsou ukazatele a jen co se přiblížíte k oné zajímavosti, tak cedule okamžitě zmizí. Dnes jsme celou cestu viděli ukazatele na nějakou historickou památku, ale kde leží, to fakt nevíme. To, že jsme na místě, nám zvěstovala zaparkovaná auta. Naladěni, že se protáhneme, jsme vyrazili z klimatizovaného vozu a ouvej. U pláže tam trvale pofukuje a tak ty místní tepla v zásadě nejsou problém. Ale tady se vycházelo z vnitrozemí a tam to teplo pocítíte naplno. Takže během prvních 15 minut oblečení durch. Nakonec jsme prošli ani ne polovinu útesů, kdy jsme si alibisticky schválili, že to stejně bude pořád stejný a mazali zpátky. Tím nechci shazovat úžasné scenérie, ale v tomhle vedru…
Pro mě snad ještě větším zážitkem byla návštěva banánové farmy. Taková trochu neoficiální. Jedem a vlevo koukám, takový sad, v sadu palmy a na nich nějaké zelené pytle. No nedá mi to a zastavím. A oni to banánovníky. Několik druhů, od těch malých, které se tady pravidelně baští, přes ty „naše“ velké zahnuté banány, až po ty na vaření, které jsme taky ochutnali pečené ala gratinované brambory a je to taky bašta. Když jsme se vraceli ze sadu, potkám na zemi ležící pytel. A vypadal, že nikomu nepatří. Fakt. A v tom pytli, představte si, banány. Některé teda už hodně za horizontem, ale vršek úplný krasavci. Říkám, si, nenechám vás tady kucí dohnít a pár jsem jich vzal na cestu. Nevím, zda to bylo tím, že jsme je neplatili, nebo snad tím, že to bylo trochu nelegální, ale co já vím, tak když to leží na zemi, tak je to tak nějak všech, ne? Každopádně ty banány byly taaaak strašně dobrý a taaaaak strašně voněly, že jsme je všechny hned snědli. Takže pokud se někam vrátit, tak na tuhle farmu a doufat, že tam zase bude „něco“ ležet.
