Zvláštní, všichni jsme měli podobný sen, ležíme uprostřed dálničního pásu a z obou stran sviští auta 200km rychlostí. Faktem je, že to nebyl sen, ale realita, až na ten dělící pás.
Ale teď vzhůru do jarního dne. Teplota v noci klesla na mrazivých -1, ale sluncem zalité ráno přinelo rychlé oteplení, čímž snídaně na parkovišti dostala své kouzlo.
Překročení hranice proběhlo jak v EU, téměř jsme nepřibrzdili a konstantní rychlostí 33km/h jsme projeli všechny zátarasy. Švýcarsko vítej.
První cíl byl na snadě, město Shaufhassen leží přímo na dálnici vedoucí do Zurichu a jeho dominantou jsou obří vodopády Rheifall, největší vodopády v Evropě, přitahující zraky lačných turistů, tedy i nás. Ale jednoznačně nejpočetnější tusristickou enklávu vytvořili Indové. Překvapením pro nás byla jejich komplexnost, kdy na parkovišti, kde vysedali ze svých 27 autobusů, již čekalo indické občerstvení na kolech Tádž Mahál, plné indických specialit. Klusem jsme předběhli proudící davy a dostali se k výchozímu bodu jako osmsetpadesátídruhý, ne, první. Upřímně jsem se obávali, a naše zkušenosti ze světových cest nás k tomu opravňovali, ženejvětší wasserfall bude malý čůrek vody. Nebyl. Tohle je faaakt obrovský. Těžko posatelné slovy i fotografií . 
Masiv vody valící se kolen 2 opuštěných skalisek, kam se dokonce lze dostat placenou lodní přepravou. V rámci seškrtaného rozpočtu, čímž se snažíme kopírovat současnou ekonomiku, jsme zvolil pěší túru, která nestojí nic. Indové to vzdali při prvním kopečku, takže jsme šli již v jednotkových skupinkách a obešli vodopád ze všech stran. Na parkovišti jsme obivovali lanový park, kdy Hans řekl rezoultně, že „bejt tam, tak se pobleju“. Tak jedeme dál.
Stein am Rhein je městečko jak z pohádek Hanse Christiana Anderesena. Tedy dle slov našeho Osamoceného průvodce planetou (malý džouk o Lonely planet). Opět jsme mu museli dát za pravdu. To městečko si zamilujete a tím spíš, když auto necháte na konci sousedící vesnice a vydáte se podél Rheimu pěšky. Pokud panuje názor, že Švýcarsko je uhlazené Rakousko, pak Stein je navíc učesané. Množství hrázděných domů a domků, kombinace staré architektury s novou funkcionalitou, fantastické fresky, kterými jsou ozdobeny domy na náměstí a v přilehlých uličkách a malý přístav, taková je kulisa Steinu. Jakožto zástupci země, kde výlet bez řízku není výletem, jsme se na protilehlém břehu usadili a s úchvatným výhledem na město a na hrad, tyčící se nad městem a pod paprsky Zářícího jsme se zakousli do našich řízků. To je ale PARÁDNÍ vejlet.
Doleva, a pak doprava, „Jeďte doprava, a jestli ne tak se mi budete muset omluvit.“. Tak my se ti teda Jendo omlouváme. To ta Navigace, neudržela naše cestovní tempo a dala si krátkou pauzu, kterou jsme použili k plnění jejich nesmyslných příkazů. Po 15 minutovém motání a čtyřnásobném překročení téže řeky jsme se vrátili na původní místo a vydali se doprava. Jak ostatně Jenda říkal.
Míříme do Luzernu a silnici začínají lemovat výhledy na alpské vrcholky. Vidíme druhou tvář Švýcarska, tu která nás opravdu zajímá.
Kemp na Lidostrasse nas překvapuje svými tarify, ale věděli jsme kam jedem, a tak náš bankéř solí 75franků za noc. Dopoledne došlo k přerozdělování funkcí a bankovních fondů. Do čela strážce kasy byl jmenován Jenda, fuknce plánovače a trenéra mu byla ponechána(prozatím), rovně obdržel fond s vybranými franky. Nosičem pasů byl jmenován Hans, Liborovi zůstala funkce hlavního řidiče a správce vozového parku, Filip má na starost kuchyň, fotky a zápisky.
Luzern – Jendův sen o bydlení se splnil –hory, jezera a všude cyklisti a cyklistické trasy. Řidič hlásí, že je vyjetej, Hans hlásí, že je vyčumněnej z navigace, na podvečerní výlet vyrážíme jen ve dvou. A výlet je to nakonec výživný, z plánované hodinky jsou hodinky tři, ale Luzern si je zaslouží. Promenáda podél jezera, návštěva mostu Kappelbrucke ze 14.století, historické centrum a kolem kulturního a kongresového centra míříme zpět.
Při přípravě máme nečekanou návštěvu dvojice žen, mamky s dcerou, které se nás ptají, zda mluvíme německy, přičemž po chvíli zjistíme, že ony rozhodně ne. Podivnou směskou se od nás snaží zjisti, zda se dá v Česku jezdit karavanem a že paní měla přítele z Čech a ten umřel…no popravdě nikdo z nás nechápe, co chtějí, ale vyhoďte domácí. Spíš to vypadalo, že jdou po naší svíčkové, takže zavíráme dveře a snažíme se rychle rozloučit.
V našem kempu padá noc a s ní padají prudce dolů i teploty. Jedenáctá hodina rozhoduje o ukončení dnešního dne.
