Slunce se opřelo do našeho pojízdného domu a vyhnalo nás na osmou z postelí. Ztuhlé údy se pomalu snášeli na zem, za bolestivých výkřiků a grimas jejich majitelů. Ale zvládli sme i tento náročný sestup na zem.
Nulový stav našich zásob nás dohnal k nákupu toastového chleba chuti nevalné, ale po opečení a přidání domácích vajec(díky patří farmě Sokoleč) se snídaně stala opět zážitkem. Únava z dnů předchozích a vědomí, že je nedeěle, kdy i Pán Bůh si dal voraz, nás upoutala do sedaček a dopoledne proběhlo v poklidném stavu a přípravě na krátký výšlap do okolí Kobaridu.
Město nám poskytlo nejen parkovací místo, ale zajistilo i tolik potřebné pečivo(Chvala panu) a tak jsme vyrazili. Cesta nás vedla přes kostel věnovaný padlým vojákům z první světové války(7014 pamětních náhrobků ve 3 patrech, obepínající kostel), přes zříceninu Tonocov Grad, prudkým srázem k řece Soči a dále k vodopádu Kozjak a zpět do Kobaridu.
Po 3 hodinách lehké chůze jsme zaparkovali na náměstí, ve vyhlášené restauraci Topli Val. Pokud každý den byl cestou k vrcholu, tak dnes představoval vrchol tato restaurace, specializující se na mořskou všehavěť. Předkrmem byla várka mušlí v česnekovo-mrkvovém sosu, následoval hlavní chod, z kterého je nutno vypíchnout rybí plato obsahující garnáty, mušle, rybí špízy a smažené ryby. To vše bylo podpořeno bílým vínem Rulandské bílé. Koncovka byla obohacena mítní specialitou Strukli, oříško-rozinková náplň v bramborovém těstě s jahodami.
Italské presso bylo tím posledním příjemným, neboť účet definitivně zlikvidoval naše konto separati. Po 2 hodinovém gastro-koncertu jsme přešli do našeho vozo-domu a vyrazili, a to se mi píše opravdu těžce, směr domů. Poslední kempem, který jsme vybrali pro naše přenocování, se nám stal již důvěrně známý Trenta. Kupodivu, praskal ve švech a tak nás tu bylo celkem 6. Obsluha milá, ceny mírné a wi-fi signál zdarma, díky kterému věříme v přenos našeho finalového zápasu na MS v hokeji. Držíme palce a vy nám držte přízeň…