Začal poslední den v Glenorchy. Předpovědi příliš povzbudivé nejsou, ale jsme rozhodnuti vyrazit na krátký trek k jezeru Sylvan. Celá ranní operace, která běžně zabere 2 hodiny se nám podařila zkrátit na polovinu. Úžasné. Svitla naděje ještě na druhý trek. Slunce trhá temné mraky, no já nevěřím svým očím. To je prostě zázrak.
Po 20 km opouštíme asfaltovou silnici a s děsivým drnčením celého karavanu se zvolna blížíme k výchozímu bodu. Auto se klepe tak, že autorádio zapadlo kamsi pod přístrojovou desku(beztak hraje blbě a moc nedrželo), ale trochu se bojíme záchodu. Ani ne tak zvuků, ale pachů. Nějak se rozhodl nenechat si tohle drkocání líbit. Po 6 km jsem konečně u cíle, zatraceně dlouhých šest kilometrů. S oddechem vylézám z vozu, zastrkávám klíč do zámku a lehce zamykám. V tom jednom ladném pohybu ovšem i lámu jediný klíč od auta, který je jak klíčem odemykacím, tak rovněž klíčem startovacím. Mám zatmění. Možná zástavu srdce. To je konec. První nápady přesahují naše možnosti: slepíme to, nějak to nastavíme, otočíme to kleštičkama, co máme na noži, nastartujeme kabelama(ten byl zvlášť vydařenej-cha), někdo nás odtáhne-volant se ihned zamknul. Nejde to jiným klíčkem, třeba od plynu? Je tak asi o polovinu menší. Zavoláme. Ano!!! Zavoláme. Ani kulový, není signál. Druhá vlna zoufalství. Přichází fáze přiznání si reality. Postupně zamítneme vše, co nás napadlo, i myšlenku, že zastavíme nějaké auto(za hodinu projeli 3) a i představu, že ten člověk ze zastaveného auta nám řekne: jasně, tohle opravím. Kolik tak tahle oprava zabere času? Stihneme odlet? Je rozhodnuto: jdeme za signálem. Z karavanu jsme vzali to nejnutnější, peníze, vodu, foťák, ipad, telefony a opalovací krém a vyrazili na cestu. Murphyho zákony platí vždy a všude a tak celou cestu přijíždějí auta z našeho směru. Celkem asi 5. Na všech předpovědích tvrdili, že prší. Lilo, ale ze mě. Slunce pálí, cesta vede po prašné silnici, právě po té, po které jsme se dokodrcali, je to peklo. Po 4 km chytáme první signál. Zkoušíme, ale je to slabý. Další kilometr je nám nakloněn a máme dvě čárky. Zkoušíme Vlaďku, naši agentku přes auto –je to Češka, která si vzala Novozélanďana a buď už byla taková povaha, nebo se nechala nakazit místním obyvatelstvem, ale je strašně milá a příjemná. Byť má své vlastní zakázky – zajišťuje individuální pobyty na NZ, přesto byla hned svolná k pomoci – ihned volala do Mighty a obratem se ozývá zpět. My bohužel opět ztratili signál. Po pár set metrech se chytáme a ihned se s ní spojíme. Vypadá to nadějně. Máme čekat na zavolání operátora a že nám pošlou Němce. Teda jako zámečníka(takovej fórek pro kolíňáky – pro ty ostatní: Zámečnictví Němec je jediná firma v Kolíně, kterou už každý z nás použil. Minimálně jednou). No zní to skvěle, snažíme se najít stín a signál. Nehybně trčíme při čekání na hovor od operátora. Ano…zvoní…začíná poněkud zvláštní debata, kdy nejtěžší je popsat, kde vlastně stojíme. Dart River. Přejeli jste Dart river? No copak já vím? Cestou je tolik řek a každá má svoje jméno. Ale jo. Přejeli. Takže jste u Paradise? No to ještě ne. Takže Routeburn? Cože? Co to je? Jo to je ono, kousek za úvodní stanicí. Dobře, počkejte tam, ve 14 hodin přijede zámečník. Dobře. Ale jen pro jistotu, víte přesně, kde stojíme? Já jen že tam nemáme signál, ten je 5 km daleko. Ano, vidím přesně, kde jste. Pak je to super. Budeme čekat. Cesta zpět není o moc lepší. Auta pochopitelně jezdí proti nám. Přece jen jedno…zastav….ne. 2 km před naším karavanem nám zastavují Švýcaři – zjevně už nám odpustili tu výhru v Davis Cupu. Ač místo v autě nemají téměř žádné, posadí nás do své ložnice – mají malý kampervan, spíš takový velký kombík. Nevadí, hodili nás, milí lidi. Díky.
Věřte nevěřte, ve 14.13 přijel zámečník. Mark. Byl milej, příjemnej a vypadal, že ví, co dělat. Zapnul kompjůtr, připojil laserovou výrobnu klíčů, a pak začal ladit a za 30 minut vyjel originál Volkswagen klíček. To bylo teda fakt zajímavý. Peníze nechtěl, platí půjčovna, podali jsme si ruce na znamení dobrého obchodu a cestou jsme křičeli DÍKY. A ještě jsem stihli výlet na Sylvan lake. A pak jsme zažili něco, co se těžko popisuje. Prachová bouře. Viditelnost na 100m, prach se víří všude, máme ho v očích, v nose, tak nějak v celém autě. Ujedeme 20 km a jsem zpět v krásném letním dni v nádherném údolí Glenorchy. Senzační místo. Tohle je Nový Zéland. Já ho teda žeru. 
