Tak takovou invazi čmeláku jsem nezažil. Férově nás uvěznili v našem karavanu, ze kterého jsme pozorovali ostatní skupinky kempujících kolem nás, jak se všelijak ohání, pobíhají a zle pokřikují. Jaká klika, že z karavanu vlastně nemusíte vylézt. Dovolil jsem si to jen jednou, kdy jsem vyhodil mé boty, koště a kyblík na nádobí. Boty jsem ráno zachránil, o koště byl boj, ale vyrval jsem jim ho, ale růžový kyblík na nádobí nedali. Ani sprej na hmyz, který jsem při jednom výpadu použil, nezabral, naopak jsem musel urychleně opustit bojiště a z auta sledoval, jak si desítky čmeláků dělají na našem koši dobře. Když přiletěl jejich velitel, kdy se nám na chvíli zatmělo v autě, bylo rozhodnuto. Koš byl obětován. Spi sladce. To vše se odehrálo ve vnitrozemí, nedaleko jezer Nelson. Když jsme o pár hodin později projížděli kolem, koš byl pryč. Věřím, že ho čmeláci převezli do svých doupat. O pár kilometrů dál, kdy jsme vyrazili na nejdelší visutý most se situace opakovala. Domorodci tvrdí, že se letos přemnožily vosy a čmeláci jsou jejich kati. Ale kdo je katem čmeláků??? Zkusil jsem na ně bojový výraz místních Maorů, ale těžce se mi vysmáli. Tenhle boj vzdávám.
