Ranní závody F1, jinak snad nelze dnešní ráno popsat. Vydatná snídaně, hygiena a vzhůru na zastávku autobusu. Další finanční rána – 22CHF za cestu autobusem do 13km vzdáleného Bussalp. Pravdou je, že jsme nastoupali 1000m. Odměnou nám bylo prosluněné počasí, s mírným vánkem v zádech.
Počasí se pro nás stalo velkým překvapením, tak nějak se opakovala historie ze Skotska, kdy dle předpovědí mělo pršet, sněžit s teplotami kolem 5-10st. Realita? Slunce, polojasno, teploty přes den 15-20st. Je prostě důležité nepodléhat panice při čtení předpovědí, navíc s tím stejně nic neuděláte.
V autobuse jsme pokukovali po spolucestujících, vedle nás seděla dvojice žen kolem 50 let, ošlehaná a opálená pokožka, profesionální baťohy a oblečení a zvláště pak mačky v jejich rukách prozrazovaly, že je nějaká uzávěrka tras rozhodně nezajímá. Potíraly se opalovacím krémem značky Daylong 16, my kontrovali 30 SunDance z Drogeria Marktu. Tak uvidíme, jestli D-test nebere nějaký ty lahve sedmičky. Druhý pár, který nás zaujal byla babička s dědou, ona vypadala na 70, on o trochu méně. Zbytek cestujících odpadalo během cesty na vrchol. Do Bussalpu jsme dorazili v osmi členné skupince, ženy s mačkami ihned zmizely, nikdo neví kam, babi a děda si šli dát kávičku na vyhlídku, takže to bylo jasný a my hodili batohy na záda, vyblejskli se na terase pod švýcarskou vlajkou a vydali se na cestu. Ta vedla přes Bort, prudce nahoru na Grindel , po vrstevnici na Velký Sheideggský průsmyk a pod vrcholky Weterhornu a Schreckhornu zpět do Grindelwaldu.
Bylo krásně a šlo se krásně, často zastavujeme na focení, dokonce zkoušíme fotografické figury. Na první zastávce se svačinou v ruce slyšíme klapání turistických holí. Tak nějak nám vše spadnula čelist. V zatáčce vidíme svištící babi z autobusu, která dědovi dává jasně na frak. Když nás míjejí, babi sotva přibrzdí, ale děda asi potřebuje nabrat dech a tak se zapřede do rozhovoru s Jendou. Dozvídáme se, že přijeli z USA ze státu Minnesotta , ve Švýcarsku mají v plánu zůstat měsíc a plně se věnovat turistice. Dnešní den je pro ně taková rozcvička a je jim velmi líto, že vysokohorské cesty jsou uzavřeny. Tak to byla ledová sprcha. Ale hecli jsme se a oba dva během několik kilometrů dohnali a v jednom kopečku dokonce předběhli- naše čest nám pak nedovolila zpomalit, aby nás znovu nemázli. Tím se náš pochod výrazně urychlil a my se dostali k úpatí hory First, kde došlo k nečekanému rozpadu naší turistické skupiny. Libor, houser, Hans a vlk se z naší skupiny oddělili a nutno říct, že zmíněná zvířata ač nešla s námi, byla součásti našeho týmu již od rána. Náš příběh se tak rozdělil ve dví. Jakožto člen pokračujícího týmu se budu soustředit na naši trasu.
Jenda hlásí čerstvě narozený puchýř, na štěstí mám v batohu speciální náplat a tak je situace zachráněna. Šplháme, protože tohle s chůzí nemá nic společného. Kolmý výstup na Grindel po sjezdovce nás stojí spoustu sil, tedy hlavně mě. Díky fofrklackům zapojuji i ruce a tak dávám ulevit skomírajícím nohám. Restaurace na Grindelu je skutečnou odměnou. Sušíme propocené svršky a nabíráme sil nejdřve jídlem a následně i švýcarským sluncem, usazeni v pohodlných křesílkách.
Před odchodem zabírám posledních pár scenérií, když přiběhli 2 chlapi s indickými dětmi a začali rozbalovat paraglidy. Ti dva malí špunti měli zaplacený let na paraglidu. Během chvíle vše připraveno a startují. Úchvatný pohled – píšeme do životních úkolů:zkusit let na paraglidu.
Cesta pokračuje v nadmořské výšce přes 2000m.n.m. a je to znát. Procházíme kolem 2 metrových vyfrézovaných stěn, fouká mírný chladný vítr a cestou míjíme horsky vypadající skupinky. Až na japonskou rodinu s dětmi , kdy máma-malá japonka táhne dítě v náručí a kolem pobíhá druhé. Blížíme se k poslední vrchařské prémii Gross Sheidgg, pro jednoduchost překládáme jako Velký Šádek. Na tomto vrcholku a po 15km dáváme drobnou svačinku, když zaslechneme silné burácení . Lavina. Na vlastní oči a z bezpečné vzdálenosti sledujeme padající lavinu a je jasné, že trasy nad 2000 nejsou uzavřeny jen tak pro nic. Z našeho výhledu vidíme další katastrofu, ujíždějící autobus. Takže do cíle nám zbývá 12km. Volíme červeně značenou stezku a po sněhu se vydáváme do údolí. Červenou značku jsme viděli dvakrát. Pak zřejmě mizí pod sněhem. Zůstaly jen čísi stopy a tak věříme, že byly nějakého zkušeného horského vůdce.
Snad ani jednoho nenapadlo, že si letos ještě zalyžujeme. Mírné kopečky se zledovatělým sněhem nám umožňují sjíždět v botách jak na skutečných SKI. Jak sestupujeme, začínají mizet sněhové pláně a nahrazují je potůčky a mokřiny. Louky plné květin a vůně jara je ochromující. Ocitáme se ve skutečné pohádce, kdy podél malého potůčku míříme zatravněným údolím k našemu kempu. Nevydržíme a svlékáme boty. Cítíme volnost prostoru a samotu všude kolem a tak si dáváme víc odvahy, sundaváme i zbytky oblečení a chladíme se v horské bystřině tak nějak postaru, na Adama. Pár vteřin a jsou z nás holčičky. Ale stálo to za to. Pomalu schneme na slunci, již ve spodním prádle a ejhle..kolem projíždí poslední linka horského autobusu. Ona je tu silnice??? Tak to bylo vo fous a cestující mohli mít nečekanou scenérii.
Posledních pár kilometrů přecházíme i ve volný klus. Ne snad, že by bylo tolik síly, ale když jdeme z prudkého kopce, svaly v nártu nás už tak bolí, že je pro ně poklus příjemnější. V 19hodin po 27 km jsme zpět v našem kempu, plni dojmů a nadšení – Švýcarsko nám ukázalo celou svou krásu.
Libor i Hans, poté co jsme se rozdělili, nakoupili adrenalinové koloběžky a spustili se ze svahu Bortu přímo do údolí. Dle slov Libora jeli takovou rychlostí, že mu vlající vlasy začaly vypadávat. Neviděl jsem, nemohu soudit. Rychlost byla taková, že jeho fotoaparát neměl tak rychlou uzávěrku, aby to zaznamenal. Po tomto sešupu šli na prohlídku ledovcové průrvy, kam v minulém století sahal ledovec.
Hrajeme semifinále MS v hokeji proti Slovensku. Vzpomínáme s Hansem na velkou a vítěznou bitvu ve finále s Ruskem před dvěma lety, kdy jsme byli karavanem ve Slovinsku. Historie se neopakuje. Náš tým podlehl Slovensku 3:1. Před půlnocí podléháme i my. Ovšem před usnutím dostávám čočku od vedoucího vozidla Libora, že mám všude bordel a že mu něco praskne ve švu, jestli si to neuklidím. No snad nejvíc ho rozlítí moje spodky na zrcátku a ponožka na šajtrpáce,no ale kde to mám sušit???
