Vytvořit dnešní záznam, bude zřejmě nejtěžší zápis za celý náš pobyt. Důvodem je nedostatek sil v našem týmu. Ale popořadě…
Po večerní smažbě „Prší“ se v noci přidalo i počasí. Ráno však polojasno a tak se plán mohl spustit.
Pravdou je, že se objevilo pár protestujících hlasů, ale povstání bylo potlačeno. Po nutné potřebě(přidal se i kolega Hans) jsme vyrazili k Zadnjici, ovšem nikoliv do prdele, jak by se mohlo zdát, ale k výchozímu bodu naší finální vysokohorské tůry. Výchozí bod 620 mnm, cílový bod Sedlo Čez Dol 1632 mnm. Dle slov průvodce se mělo jednat o lehčí trasu, ale co byste čekali od potomka Rakoncaje a kamzice. Začátek vedl podél vyschlého koryta, ovšem v protisměru, což znamená do kopce. Mírné stoupání nás dovedlo k místu, kde jsme zůstali nevěřícně stát: před námi zbytek laviny. V lavině se ztratilo nejen mnoho dřeva a kamenní, ale i naše turistická značka, jak překvapivě, byla červená.
Lavina, co nám vzala i značku
Překonání laviny nás stálo spousta sil, které pak na vrcholu tolik chyběly. Někteří zvolili cestu přes sníh, jiní po kamenných polích.
Roman na sněhových pláních
A ejhle, mezi námi proběhl kamzík. V 1300 mnm naše horská cestička přešla opět ve sněhové pole. Výstup byl o to těžší, že po pěti krocích na sněhu, vás čekal smyk, a sjezd o kus zpátky. Zážitek byl umocněn o setkání s lyžařem – člověk jedoucí na opravdových lyžích a proti nám.
My na horské tůře, lyžař na sjezdovce
Lyžař přidal příběh o medvědovi, který touto cestou šel chvilku před námi, což dodatečně vysvětlilo ty podivně obrovské stopy, které jsme míjeli cestou vzhůru. Síly ubývaly velmi rychle a na vrchol sedla jsme dorazili jen s velkým úsilým. Roman, když dorazil, nám sdělil, že žádné endorfiny se v něm nevytváří a tudíž mu tyto naše výšlapy, nepřináší zhola nic. A že tento styl dovolené, se mu zdá poněkud nešťastným.
Zavěrečný finiš Romana do sedla
Ale jelikož jsme byli všichni na kaši, tyto slova přičítáme všeobecnému zouflaství a vše mu odpouštíme. Chudák nevěděl, že nás čeká přechod přes sněhovou plotnu, kde jsme chvílemi padali, chvílemi se (Vo)bořili, Hans křičel, že je tam až po pindíka.
Filip a Martin, šťastni však neschopni chůze
Ale nebojte, opět se potvrdilo, že když myslíte, že nemůže být hůř…může. A tak nám v těch 1600 mnm přešlo počasí od lehkého mrholení, až do prudkého deště, které řádně prověřilo naše outdoorové oblečení. No po pravdě, moc kladných hodnocení nedostalo. Výsledek: Hans – kalhoty nažmach, bunda a boty v pohodě. Roman: boty, nepromokavé softshelové kalhoty a trenýrky durch, bunda durch. Vobo: kalhoty durch, boty byly durch už od sněhu(pravdou je, že šel v bačkůrkách), irská bunda OK. Filip: až na boty, které byly total durch(napůl durch už byly ze sněhových plání) prošel v suchu. K cíli nám v tuto chvíli zbývaly dvě hodiny a polovinu z toho fakt ostře lilo. Ovšem finiš byl téměř oslnivý, kdy v údolí, kde zřejmě celý den bylo léto, nám slunce vysušilo všechny mokré části a do auta jsme vcházeli jak králové. Tedy pokud si krále představujete jako unaveného, zlomeného, po kolenou se plazícího rádobyčlověka.
Finále se blíží, už jenom po čtyřech
Celkový čas pochodu: 6 hodin. Závěrem pak byla soutěž v ponoření zničených nohou do ledových vod Soči. Vítězem se stal Roman, který omdlel šokem hned z kraje a tak vydržel ve vodě celých 10 vteřin. Po resuscitaci následoval přesun, nejprve do Bovce, tam se nelíblo, pak do Kobaridu, tam bylo plno a tak jsme vyhodili kotvu až po 2 hodinách v kempu Nadiza, kde se odehrálo i první dnešní teplé jídlo – tedy přesně po 10 hodinách od snídaně.
Je večer, venku 8 stupňů a tak se zahříváme v karavánu moldavským červeným medvědem KAGOREM. Jsme na konci…držte nám přízeň.
