Kolikrát jsem si už říkal, jak by bylo super, aby měl den o pár hodin víc. Ale po pravdě, když to přijde, tak to taková paráda není. To je jako dožít se 100 let a od 70 bojovat s několika civilizačníma chorobama. Jako prostě že to dáte, ale že by to byla nějaká super akce, to zas ne. Začalo to budíčkem ve 3.30 a přesunem autem na letiště. Pak letecká hodinka a půl do Paříže, hodinka autobusem přes Paříž z letiště Charles de Gaule na letiště Orly, pár hodinek čekačka na další letadlo. 
Dále pak osmihodinovka a padesát minut navrch v letadle na Guadeloupe, čekačka na kufr, čekačka na auto (proč zrovna v naší půjčovně nejdelší fronta?) a finální cesta autem nočními silnicemi neznámého státu, kde dle průvodce nejsou agresivní řidiči. Mě teda místní kruháky přijdou jako starořecká aréna, kam směle vyrazí auta a začíná řež o pruh, kdy záměrně není značen jejich počet a jak říká Petr Čtvrtníček – silnější pes… (vyhrává). Totiž ten kruhák tady neslouží ke zpomalení, ale naopak, je tu na vodšťouchnutí. Ale je pátek, prostě se kucí chtěj bavit. Navíc mám místo očí oteklé tenisáky, a tak to vidím v jiné perspektivě. Po 27 hodinách přebíráme apartmánek kousek od St. Francois z rukou čistokrevné Francouzky mluvící pouze francouzštinou, trochu španělštinou a portugalštinou. Tak za mě jako že nic. Zkouším angličtinu, ale fakt ani slovo. Vypadáme, jak dvě němé tváře. Takže iniciativu přebírá Bielka a dobrý, ono to půjde. Čtyři měsíce francouzštiny přináší své ovoce.
