Myslím, že mě nikdo z mých blízkých nemůže podezírat z toho, že chodím spát se slepicemi. Takže když se vám budu „chlubit“, že jsem od začátku našeho výletu vydržel jednou vzhůru až do deseti hodin, uznáte, že je něco divně. Možná je to tím přesunem, možná tou „celodenní“ námahou, ale prostě se večer doplazíme do postele a tam zafungujeme jak vypínače. Cvak. Výhodou je, že se ráno budíme na svítání, což je kolem půl sedmé. Ovšem dnes byl budíček na čtvrtou ranní. Jelo se totiž na sopku.
Předpověď počasí nám přála, podrobně jsme ji hlídali a na oblast Basse Terre bylo hlášeno překrásně. Proti našemu nadšení stála statistika sopky La Soufriere, kdy 300 dnů v roce je nahoře mlha, déšť, no prostě slota.
Do oblasti jsme dorazili lehce po sedmé hodině a vyrazili po klikaté silničce vzhůru. Tady musím zdůraznit, že jsme Citróna vymačkali na maximum, chvílemi stoupání přesáhlo i 10% a i když jsme to rvali na jedničku, měl jsem velké obavy. Klaplo to, dostali jsme se do výšky 860 m.n.m. , stála tady 2 auta, jinak ticho, jen zvuky deštného lesa. Vybavili jsme se na 3 hodinovou túru vším možným, voda, opalovací krémy, bunda, svačina, šátky na hlavu a foto příslušenství. To jsme ještě netušili, že použijeme každou součást v batohu. První část vedla lesem, pochvaloval jsem si, že se nespálím. Pak les skončil a přišla mlha. Po ní lehký déšť s lehkým větrem, který přešel do deště s větrem. Nic jsme neviděli, když jsme se zastavovali u informačních cedulí, vysvětlující, co vidíme před sebou, kapala nám z konce nosu voda a my viděli jen hustou, bílou masu. To ty cedule mohly bejt klidně bílé desky. Tušili jsme, že naše cesta spadne do kategorie „300 škaredých dní na La Soufriere“. Cesta se smekala po mokrých kamenech, kotníky se viklaly a doufaly v konec. V jednu chvíli i my. Přesto jsme se kousli a do 1467 m.n.m. jsme dorazili. No přátelé, když to srovnám s výletem na Kokořín…Tady kosa, mlha, mrholí. Tak alespoň foto o zdolání a jdeme dolů.
Najednou fouklo a my zahlédli kousky vrcholků před námi. Pokračovali jsme po značené trase k sopečným otvorům a najednou fouklo silněji a my uviděli dechberoucí scenérii. A zase mlha. No a když fouklo potřetí, otevřela se mlha a my dostali odměnu v podobě blankytného nebe a mraky plující pod námi. Poskakovali jsme od jednoho sopečného průduchu ke druhému, radostně mačkali foťáky na všechny strany a děkovali „komukoliv tam kdesi“ za tuhle chvíli. Prostě nám dneska mlýny zamlely a za ten krutovýstup jsme dostali odměnu. A není to poprvé a věřím, že ani naposledy, že nám ty mlejny dopřály. Děkujeme.
