Než se pustím do posledního dne, nemůžu zapomenout na náš včerejší on-lajnový přenos finále ledního hokeje. Díky rychlému internetu a jeho výhodné ceně(zdarma), se nám podařilo sledovat hokejové finále mezi ČR a SSSR.
Pravda, bylo tam pár omezení, např. že jedinou verzi přenosu, kterou jsme rozeběhli, byla v ruštině, na 12″ monitor s minimálním pozorovacím úhlem jsou 4 diváci naprosté maximum a zima na venkovním hledišti byla pravda ruská. Ale i tak, stálo to za to a vítězství nás zahřálo u srdcí.
Fandíme...zima jak na zimáku
I poslední den začal vskutku letně, ovšem s tím rozdílem, že oproti jiným dnům i kompletně celý den letně probíhal. Horké slunce, bílá mračna, a to vše nad mohutnou scenérií Julských Alp, tvořilo dechberoucí scenérie, které jsme hltali všemi póry. Náš den měl jediný temný závan. A sice, že byl poslední…
Den jak malovaný...cestou k prameni Soči
Rozdělili jsme výpravy na 2 části, první jsme věnovali k pokoření pramenu Soči a druhý k vodopádu čertvíjaksejmenuje… Pramen Soče patří bezesporu k turisticky atraktivním výletům, což přináší jisté logistické problémy. První stoupavá část je celkem bezproblémová, ovšem přechod po skalách, za křečovitého držení k přikovaným lanům, přináší při obousměrném provozu zajímavé problémy. Pravdou je, že první část oddělí zrno od plev a tak se na laně nemusíte vyhýbat objemějším členům výprav. Ty tam prostě nevylezou. Samotný pramen je otvor do jeskyně, vyplněný tyrkysovou modří a to vše s výhledem do celého údolí. Velmi působivé. Podařilo se nám prožít vše před nástupem turistů a tak jsme spokojeně kráčeli k autu a přesunukli se do Krajnske Gory. A ta cesta vedla opět přes nám již dobře známých 50 zatáček.
U pramene..nikoliv Staro- nebo Zlato- ale Sočo
Výhled z průsmyku (zatáčka číslo 34)
Zatáčka číslo 27
Krajnska Gora, vítací město Julských Alp, kterému průvodci přiřkly dvě hvězdy zajímavosti, je zajímavý asi jako víkend v Mauzoleu. Ze začátku jste zvědavi, ale za 5 minut je hotovo. Celá paráda se odehrává na malém naměstí, s jedním kostelem a jedním robeným domem. Než se rozkoukáte, jste z náměstí venku. Všude spouta penzionů a hotýlků, směřovaných hlavně do zimní sezony a to vše díky lyžařskému vleku, co za městem stojí. Nu což. Poobědvali jsme, kdy nabídkou byly místní hotovky,- Filip gulášoval(s noky a docela to ušlo), Roman+Hans vepřili(Hansovy se trochu zvednul kyblík, je na to prorostlý maso trochu citlivka – a přitom kluk z farmy!!) a Martin si dal něco, co zjevně překvapilo i číšníka, že to tam ještě mají. Cosi na Martina gestikuloval, až z něj vypadlo, že to bude jakási polévka s čímsi velikým. A byla…a nakonec opravdu dobrá. Po klasicky nechutné kávě(pro milovníky kávy není Slovinsko země zaslíbená) jsme opustili město a mířili k poslednímu bodu naší slovinské pouti – Slap Peričnik, volně přeloženo „vodopád Peričník“.
Vstupní brána do Alp z Krajnske Gory - jak jinak "Kamzík"
Tento unikát se nachází na cestě, vedoucí k výchozímu stanovisku, pro zdolání nejvyššího vrcholku Julských Alp, Triglavu. Skládá se ze dvou vodopádů a pod tím vyšším, který dosahuje 50metrů, můžete procházet přímo za jeho vodní stěnou.
Pohled na Peričnik - tam pod skalou pobíhá náš postřelený kamzík Hans
Pohled z poza Peričnik - ten malý "Uličnik" je Roman
A je konec… Naposledy jsme potrápily naše nateklá lýtka cestou dolů, usedli za volant a vyrazili na dlouhou, 11ti hodinovou cestu zpět. Pokud kdy pojedete pře Vídeň, NIKDY nemiřte na Prahu, ale na Brno, tedy pokud si nechcete vymlátit zuby na českých „dvojkách“, projet vesnicemi, které jste nikdy neslyšeli, či nechtěli projet třemi objížďkami, takže se málem vrátíte zase do Rakous. Ve 4.30 vyskočil z auta Hans a za pár minut jsme naposledy skákali do cestovních postelí. Byli jsme doma…
