Tak tohle tady funguje. Jsme tu třetí den a čas už rozlišujeme pouze na světlo/tma, hlad/žízeň, spát se mi chce/nechce. Trochu s námi zamával ten časový posun, takže v devět večer vypadáme trochu jako zombie, ale to už brzy dospíme. Chtěl jsem s tím včera trochu zabojovat a tak jsem opustil ložnici, a že jdu číst. A jako že si při tom sednu na židli, to bude nepohodlný, a já teda jako že neusnu. Usnul. Nějak jsem se obtočil kolem té židle a pomalu se odplazil na sedačku vedle, ale to už já byl v kómatu, takže tohle si tělo vyřešilo nějak samo. Až Bielka mě zachránila voláním, ať jdu spát, od zlomení krční páteře do pravého úhlu. Kdepak, ve dvou se to lépe táhne.
