Když jsme se vydali na cestu, nevěděl jsem o Guadeloupe moc nic. Ale co jsem věděl na jisto, že se zase spálím. Vím to na tuty od roku 2012, kdy se nám podařilo spálit ve Skotsku, kde v době našeho pobytu došlo k mimořádnému úkazu a slunce svítilo tři dny po sobě, což se za posledních 100 let údajně nestalo. V krámě, kde jsme chtěli koupit opalovací krém, samozřejmě až když jsme byli celí červení, na nás irové nevěřícně koukali, ale jeden měli – s exspirací 1985. Po tolika zkušenostech vozíme ochranné faktory 30, často i víc, specialitky na rty, na krk a ze Zélandu mám ještě tulení mast, takže jako že připraven a jako že fakt mažem. No a včera jsme přišli do našeho apartmánku, kouknu do zrcadla a nic. Já se nespálil! Pravda, červená krupice na prsou a na zádech, ale ta se nepočítá, ta je prostě dycinky. Ale nebojte se, je to příběh s klasickým koncem. Žádná sci-fi, protože dnes bych se mohl stát předlohou pro přebal knihy Jo Nosba: Červenka nosí smrt. Je snad jasný, kdo by byl za Červenku. V noci si to budu moct rozdat s klimatizací, pozná peklo mých tváří. A nosem budu propalovat polštář. Takže díky guadeloupské slunce, opět jsem nezklamal a mohu v budoucnu opět počítat s jedinou jistotou mých výletů.
