Dlouhou dobu to vypadalo, že nám naše nejdůležitější túra na severním ostrově nevyjde. Ale vyšlo to. A byla to cesta rozhodně nezapomenutelná. V národním parku Tongariro je stezka, patřící mezi Top World tour. Cesta vede na úpatí 3 sopek a putujete, podobně jak pan Frodo, po ztuhlé lávě. Bohužel v listopadu 2012 se jedna ze sopek trochu naštvala a dala o sobě vědět. Z tohoto důvodu se nyní nejedná o přechod, ale o cestu tam a zpět. Ale ty nejzajímavější pasáže jsou přístupné a z toho jsme měli velkou radost. Odvoz nám zařídili přímo v kempu, kde jsme nocovali, protože zavřená je i příjezdová cesta. Odjezd v 5.30 nám přišel poněkud krutý, ale odpoledne jsme chválili naši cestovku za skvělý nápad. Přípravy byly jak na Mount Everest, ale příběhy, které jsme četli, byly všelijaké. Navíc každý z cestovky se nás ptal, zda máme dostatek vody, pevné boty, kvalitní bundu. A tak vybaveni jak Hillary jsme v 5.25 za naprosté tmy nastoupili do minibusu. Celkem 20 členná skupina vyrazila směr Mt. Ngaurapara. Upřímně, první 4 kilometry jsme asi ještě spali, protože cestou zpátky jsme to nepoznávali. Ale může za tím být i tma, která nás provázela první hodinku. Výšlap měl tří fáze, 3 kilometry po rovině, pak 3 km stoupání, 2 km po dně kráteru a finální 2 km ostré stoupání. Pro nadšence byly 3 možnosti, jak si ztížit trasu – na konci slézt k Emeraldiným jezerům, výšlap na nižší vrchol a výstup na hlavní sopku. Osobně jsem si zkusil první možnost, a to jen částečně, abych zjistil, že na vrchol sopky se hrabat nebudu. Je to docela pekelná námaha, škrábat se v drolící lávě do strmého vršku. A slunce začalo pálit.
I tady platilo, že cesta je cíl a tak jsem hlavní sopku viděli ze 3 stran, prošli se po udusaném dně kráteru a nahlédli do Rudého kráteru, což byl pohled, na který se nedá jen tak zapomenout. Zvládlo se to, zážitek ohromný, jen cestou zpátky jsme začali potkávat početné skupinky turistů a byli tuze rádi, že jsme vyrazili tak brzo a byli tam téměř sami.
